Najednou. Najednou jdete po úplně jiném, novém chodníku, kde začnete potkávat úplně nové lidi, ti staří známí vás opouštějí, kolem vás vyrostou nové domy, malé stromky vyskočily a sahají málem až do nebe a vy máte nutkání pořád někomu vyprávět jaké to bylo dřív, že dřív bylo všechno daleko lepší, lidi měli k sobě blíž, vaše vzpomínky jsou zalité sluncem, kdepak tenkrát taková nezdravá vedra a co bylo sněhu, ale na některé křivdy ne a ne zapomenout, jen o nich nevyprávíte.
Doma si z vás dělají legraci, kolikrát už co slyšeli, ale zaplaťbuh do rodiny přibývají noví členové a některé dokonce vaše vzpomínky zajímají, slyší je poprvé a tak vám naslouchají.
Máte cuky ty vzpomínky psát, protože je považujete za tak originální, že ostatní je takové mít nemůžou, protože je mají tuctové, nezajímavé a vy ty svoje musíte nutně světu zachovat.
Také začnete „lepit“ rodokmeny a doufáte, že v minulosti potkáte šlechtické předky, nacházíte samé chalupníky, ale někdy zajiskří sem tam nějaký umělec, sedlák, či vyšší důstojnická šarže, ženy z vaší minulosti jsou především matky a jen výjimečně, učitelky, nebo umělkyně. Je to dobrodružná činnost, protože se dá objevit i nenadálý příbuzenský vztah s osobou, kterou byste tedy na vašem stromě nehledali…
Zajímavá jsou jména vašich předků i když asi u skoro všech se budou vyskytovat Marie, Boženy, Toničky, Josefové, Václavové, i Františkové.
Mě potěšil praděda Teodor, praprapra Kateřina, děda Vladimír, otec Jaromír, matka Vlasta. Moje jméno ale v tom rodokmenu ční jako cizí předmět.
A tak se z vás stal pamětník, který tak úplně všechno nepamatuje a to co pamatuje jednoho dne zavře do šuplíku společně s vaší schránkou a bude.
